Dneska ráno opět sníh. Opět auto zasněžené, opět zima a opět nálada na bodu mrazu, protože já už chci tolik jaro. Ale koupila jsem si trekingové hole a boty, tak mám z toho šílenou radost. A odpoledne jsme vyrazily s Janinou na nákupy, tak se den povedl. A... přišla bílá obálka.
Bílá obálka od pána, který chce koupit můj pozemek. Nevím, kolik by za něj dal, nevím, zda ho prodám. Zatím je v nájmu a já tu přemýšlím, co bych si za ty peníze koupila...
Asi něco pro kluky, aby měli to, co normálně koupit nemůžeme. Pořádný bazén na zahradu, aby si užili prázdniny. Sekačku na benzín, s pojezdem. Vstupní dveře do baráku a krbová kamna do kuchyně. Přemýšlím, co bych koupila sobě a z té vší radosti nad "možnou výhrou" kouknu na Jakoubka, jak spinká.
Dneska mě dostal do kolen. Blbli jsme spolu, učili se zpívat a mluvit a najednou... Jakub se na mě podíval a usmál se. Usmál se a já v něm viděla svého tátu. Jen na malou chviličku, ale bylo to tak strašně jasný a znatelný, že mě až zamrazilo. Prostě se zatvářil tak, jak to uměl jeho děda. Tak, jak to už nikdy nemůžu vidět.
Kluci mi rostou před očima a ten, kdo by je měl vidět, TEN se na to všechno dívá jen zhora. Tak moc, moc mi chybí, že už mám na klávesnici slzy a přemýšlím, že pozemek neprodám. Asi bych si za ty peníze stejně nic důležitého nekoupila...
Žádné komentáře:
Okomentovat