úterý 22. prosince 2009

Betlémské světýlko a mámina hrdost


Už od rána jsem odpovídala na opakované dotazy Kdy? Kdy už bude pět? Kdy už pojedeme? Kdy už budeme na Svaté hoře? Kdy mami, kdy??? Vyžehlili jsme šátek, kroj a nové kalhoty. Připravili petrolejku a půl hodiny před odjezdem nastartovali auto, aby kluci jeli v teple.
Před půl šestou vcházel Vojta do dveří baziliky na Svaté hoře. Jakoubek usnul a tak neviděl hru Světlušek a neslyšel adventní koncert. A také neregistroval, jak moc jsem dneska brečela.
Po tom všem pan farář přivítal lidi v kostele a oznámil, že příbramští skauti nesou Betlémské světýlko.
A nesl ho jeden blonďatý kluk, byl čerstvě ostříhán, jeho malá dlaň svírala lucernu a šel středem, přímo k oltáři a za ním další desítka skautů. Usmíval se jen trošičku a byl pyšný. A v koutku tam stála ona. Po tvářích se jí kutáleli šílené, veliké a slané slzy radosti a pýchy a mateřské lásky.
Je hrozně těžké někdy vydržet jeho zlobení, je hrozně těžké někdy přežít jeho špatný den, ALE jsem tak moc ráda, že to blonďaté štěstí byl náš Vojtěch...

Žádné komentáře:

Okomentovat