Je to tak... Jen co se uzdravil Vojtíšek, tak Bebuška je nemocná. Ošetřujeme ráno desinfekcí, dáváme antibiotika a nemůžeme moc chodit ven. Doma jí to vůbec nebaví, rána je ošklivá, bolák hnisá, no prostě FUJ...
Jdeme s klukama na procházku a Vojtíšek si sám v non-stopu kupuje dobrůtku. Má takovou radost, že může jít sám. Už je fakt veliký, denně mi to dochází, čím dál víc. Koupili jsme pro Vojtíka novou čepici a kalhoty. Jakoubek cestou chvilku usíná.
Od pana Barny si půjčujeme krumpáč a uklízíme kousek cesty před Švábovic a Míkovic. Led vytvořil hrboly a fakt se na tom nedá jezdit. Už by fakt, ale fakt mohlo začít to jaro. Chvilku prohazuje Petr, chvilku já. Všude jsou silnice už suché, jen mi tu blázníme...
Vojtíka sníh baví, dělá si v hromadách iglu a tunely. Jak trošku povolil, jde to snadno. Ale za chvilku je mokrý, hodně mokrý...
Odpoledne stěhujeme v Dušnikách věci na půdu. Balíme krabice oblečků po Jakoubkovi. Balíme sedačku, lehátko, balíme všechno, co už fakt nepotřebujeme. Petr s Vojtíkem balí, já nosím Jakoubka v šátku a babička upozorňuje, že nám to na půdě myši sežerou.
Prohazujeme cestu k půdě, konečně jsem sebrala odvahu a vyhodila ten pitomý žebřík, co vysel nad dveřma. Půda je veliká, mít tak prachy - máme krásné podkrovní pokoje. Ale my a prachy... to fakt nejde dohromady :-))
Všechno odstěhováno, pokoj je volný, můžeme dohodnout další "otloukací" akci. Mám už naplánovanou krásnou velikou kuchyň, včetně krbových kamen, tak jsem zvědavá, jak to nakonec dopadne. Ale už se moc těším.
Kdo se už 5x nestěhoval, tak nepochopí, jak strašně, strašně, strašně moc se těším na ten barák a na klíče, které budou konečně od našeho domova.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat