Dneska ráno jsme byli s Vojtíkem na kontrole. Ještě dobere antibiotika a pak může na krátké procházky. Příští týden může už ven, ale do školky až ten další. Koupili jsme kapky do nosu a rybilku a cestou se zastavili pro dobrotu v sámošce. Celý den pak s tatínkem něco dělal v pracovně a já šla za naším "dědou zedníkem".
Dohodli jsme, co je potřeba ještě zařídit a dodělat, aby mohl přijet a naplánovat velký nákup a začít nahazovat stěny. Dohodli jsme předpokládaný termín a vše potřebné. Děda zedník je manžel Majdy a je to takový náš opravdový děda. Já mu tedy i dědo zedníku říkám.
Se vším mi poradil, všechno vysvětlil. Cestou domů jsem potkala malého kluka, držel za ruku dědu a zase to na mě padlo...
Jak dlouho ještě budu brečet?
Jak dlouho ještě bude všechno tak moc bolet?
Jak dlouho nebudu moci vidět vnuky a dědečky?
Asi napořád, ta bolest prostě nezmizí....
Fotka patří dnešní snídani :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat