To je tak... zvednete telefon, posloucháte a pak přijdou slzy. Nejdříve jen málo, orosí vám řasy, já je umím polykat, aby nikdo nepoznal. Pak víc a víc, až začnou stékat po tvářích. A pak už se ten proud hrne a nejde zastavit. Pak následuje vztek a člověk má 100 chutí něco rozmlátit, zjistí, že by to byla škoda a raději si sedne a brečí.
Mám pocit, jakoby mě někdo zadupal a přitom to je osoba, která by mě měla milovat, zná mě přeci od narození...
Asi neví, co prožívám, asi neví, jak moc si přeji třetí dítě, asi netuší, že jsem citlivá. Ale co je mi do toho, já mám prostě právo na svoje slzy. Já nejsem jenom tvrdá máma, obratná manželka a pořádná ženská. Já mám i místa, která se rozezní a ženou do očí slzy. Moře slz...
Ale vím, že mě mám moc ráda, že by mi nechtěla ublížit. Jen prostě netuší, že mě některé věci hodně bolí... odpouštím
Žádné komentáře:
Okomentovat