Dneska byl krásný a zvláštní den. Ráno odjel Vojtík do školky a my s Jakubem pracovali, třídili prádlo, koukali na seriál, uklízeli a pak mi pošťák přinesl nový šátek. Prodala mi ho Skramuška z dubňat a já se málem radostí zbláznila. Je to svítící poklad. Chumlající věc, do které se člověk musí zamilovat na první uvázání. Je zbytečné popisovat krásu šátkování někomu, kdo nešátkoval. Kdo neslyšel oddechující spící miminko na svém těle, kdo necítil každý jeho pohyb, kdo tomu prostě nepropadl. A kdo tomu propadl, tomu nic vysvětlovat nemusím, ten prostě ví...
Opět proběhl pondělkový srazík s Janinou a Pavlíkem. Jakoubek byl po delší době venku. Spokojený si prohlížel sníh, vůbec nemluvil, jen zíral z nového šátku. Vyzvednuli jsme Vojtíška a šli koupit nový kartáček na zuby a Jajkovi dobrůtky a taky Bebuně. Cestou uviděl Vojtíšek novou pizzerii. "mami, maminko, tady mají pizzu, prosím půjdeme tam"?
Šli jsem a koupili si domů večeři. Vojtík tiše seděl a čekal, až nám vybranou pizzu zabalí. Byl tak hrozně nadšený a já to zjistila. Jsme bohatí. Jsme bohatí, protože můžeme jít koupit pizzu, protože nestojíme u výlohy a já nevysvětluji (a že jsem to před několika lety fakt zažila....), že prostě musíme domů. Vím, asi bych měla šetřit, rekonstruujeme přeci barák. ALE bude si pamatovat Vojta, že měl jako malý kluk v baráku nové lino, nebo že byl s mamkou v nové pizzerii? Nevím...
Já si třeba pamatuji, jak chodila moje mamka ráno do práce a my s bráchou se dívali z okna a přáli si, aby přišla, protože jsme byli doma samotní. Pamatuji si, že jsem byla v druhé třídě a zapomněla jsem si udělat svačinu a seděla jsem v lavici a bylo mi líto, že ostatní děti mají od maminky přichystaný sáček s dobrotou a já byla doma sama a nestihla jsem si namazat chleba.
Pamatuji si, že jsem měla taneční a naši nechtěli jít na věneček a mě to bylo tak moc líto. Pamatuji si, že jsme šli na výlet s batohama a bylo to moc prima. Pamatuji si, že jsme byli na horách. Nevím, jaké jsme měli auto, nevím, jaké jsme měli koberce, nevím, jakou jsme měli televizi, nevím to nepodstatné.
A mě dneska v té pizzerii došlo, jak moc se cítím svobodná, když mohu rozhodnout, co si budou moje děti pamatovat. Jen ten, kdo měl vždycky spoustu peněz, jen ten může tvrdit, že nejsou důležité. Jsou sakra důležité, dávají svobodu, volnost a možnost výběru. Prachy nejsou všechno, to ne... ale bez nich je život mnohem těžší a že já to opravdu vím.
Je mi dobře, protože mám svou práci a protože mohu sama rozhodnout, zda moje noční směny v poradně budou hradit hezké vzpomínky a dělat radost mě a mým blízkým.
A tak jsme si dneska tedy koupili dobrou večeři, krásný kartáček a já si udělala radost novým šátkem. Kašlu na řeči (a že jich kolem bylo, je a bude), že si neumím vážit peněz, že neumím šetřit, že nedáváme tam, kde je potřeba. Já jsem totiž bohatá a svobodná...
