Ráno Petr znova prohazuje sníh, já oblékám Jakoubka a balím to nejnutnější do batohu. Míříme na Slivici, přímo k památníku. Auto necháváme na milínské benzině a jdeme pěšky. Tedy brodíme se v metrovém sněhu. Jakub je v šátku, klidně spí, Petr fotí okolí a já hlasitě funím a ještě hlasitěji nadávám.
Vítá nás tam Golem a ostatní rodiče, ale nejsme poslední, za námi se ještě brodí maminka Kotěte s synem. Schováváme se za křoví, jsem pravěcí lidé a děti nás musí najít a odvézt do jeskyně, kde nám dají jídlo a tím nás zachrání. Vojta měl radost, že jsme také přijeli. Ale pak se hrozně rozčílil, že nás nepovede do jeskyně, že nás chce odvézt na faru... Když on to všechno bere tak hrozně vážně :-))
Oběd na faře byl skvělý. Mráček uvařil rýži a kuřecí čínu. Rýží se cpal i Jakub, všichni jsme seděli u velikého stolu, bylo tam teplo a útulno. Po té dvoukilometrové trase, kdy byl sníh místy až po pás - fakt záchrana. Při teplém čaji bylo promítání fotek z celé výpravy.
Vojtík přivezl všechny věci, ale zápisník někde nechal. Koupím mu zítra nový. Večer vyprávěl zážitky, má jich opravdu hrozně moc. A o tom to je. Mít dětství plné zážitků. Takže taková byla dnešní doba ledová...
Žádné komentáře:
Okomentovat